Blog / Hledám svůj cíl, vracím se

Představte si dvouleté dítě. Na stole vidí pytlík bonbónů. Svítí mu oči a pomaličku se sune a vyvíjí neuvěřitelnou námahu, jen aby se k bonbónům dostalo. To všechno dělá „jen“ proto, že je chce. Nepřemýšlí nad tím, proč je chce, co mu bonbóny přinesou, jestli ho potom nebude bolet bříško. Chce je a ví to! Po dlouhé době snažení se k bonbónům dostane, natáhne pro ně ručku a …. v tu chvíli přes ni dostane. Nemůže přeci sníst všechny bonbóny, musí se nejdříve dovolit, musí se zeptat, jestli si je může vzít. V tu chvíli se začne cítit mizerně. Ve svém věku nechápe, proč nemůže mít to, pro co vyvinulo takovou námahu a tak se začne zlobit. Vzteká se, křičí a bouchá pěstičkami. Dává najevo, že se mu tohle pravidlo nelíbí, že ho nechápe a nesouhlasí s ním. Začneme ho okřikovat, aby se uklidnilo, že to takhle prostě chodí, že si nemůže vzít něco bez dovolení, jen protože to chce.

Zapamatuje si, že i když vyvine největší úsilí na světě, stejně bude vždy někdo, nebo něco, co ho bouchne přes prsty, že uslyší: „Tohle není správné!“, nebo „ Tohle se nedělá!“. Jak se vyvíjí, tyhle zážitky v něm zůstávají. Roste a zjišťuje, že to nejsou jenom bonbóny, o co musí žádat a že na světě je spousta věcí, které ho limitují v cestě za cílem. Stejně se ještě chvíli snaží si za svým cílem jít, ale není divu, že po několika radách: „ Tohle ti nemůže vyjít, nemá to smysl, plýtváš svými silami“, to prostě vzdá a zapluje zpátky do svojí komfortní zóny, kde nikoho neprovokuje, dodržuje dál zásady, kterým nerozumí a jedná pak stejně s ostatními. Má totiž zkušenost, a co jiného než vlastní zkušenost můžete někomu předat? A tak nic netušíce radí dalším, jak postupovat. V touze jim pomoci. Dává rady, které „pomohly“ jemu. A tak zůstáváme všichni v komfortní zóně, respektujeme pravidla, která pro nás nemají logiku a máme strach udělat cokoliv jinak. Pokud se někdo, stále ještě naivní, začne snažit o něco víc, říkáme o něm, že je rebel. Ale rebel je přeci bojovník! Bojuje za svoje přesvědčení proti zajetým rituálům a standardům. Bojuje za to, co cítí, že je pro něj správné!

Chci být rebel. Chci se rozhodovat sama. Chci poznat svoje cíle, chci si za nimi jít a nechci už dostávat přes prsty!

Vím, že pokud chci najít svoje cíle, jít si za nimi a rozhodovat se podle sebe, musím se vrátit. Malé dítě ví, co chce a nemusí nad tím přemýšlet, prostě to tak je. Jenže my už jsme byli tak dlouho vedeni k tomu, co bychom měli chtít, že se ztrácíme. Jediné, co nám zbývá je forma pokusu – omylu, nebo jak raději říkám pokusu – úspěchu. Nezbývá nám, než pozorovat, jak se cítíme v té či dané situaci, zda ji chceme opakovat, nebo se jí vyhnout. Ne, protože nám přinesla komplikace, ale protože jsme se cítili špatně, nebo nepohodlně. Pak můžeme dělat rozhodnutí, která budou správná – správná pro nás a to dítě v nás. Pokud totiž zjistíme, co chceme, staneme se najednou z pasažérů šoféry svého života. Budeme schopni dělat svoje rozhodnutí, která nás budou posouvat. Dopředu, nebo zpátky – na tom nezáleží. Pokaždé nám něco přinesou – zkušenost. A zkušenost, vnitřní svoboda a odvaha dělat rozhodnutí jsou tím, co nás vždycky požene dopředu za naším cílem a budou nás posilovat.

Takže až se doplazíte až ke svému pytlíku bonbónů, neposlouchejte, rozhodněte se sami!

A pak mi dejte vědět, jestli vás potom bolelo břicho 😉

Silvie Krejčíková

Další články v kategorii

Inspirace Sebeláska Vaše příběhy
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.