Blog / Co se může stát, když se přestanu podceňovat

Každý z nás o sobě někdy pochybuje. Někdo více, někdo méně. Aniž bychom o tom hlouběji přemýšleli, spoutáni strachem z neúspěchu, často nedokážeme uskutečnit to, co bychom rádi. Každý z nás o něčem sníme. Toužíme zářit spokojeností. Ne vždy, se nám ale naše sny plní. Jenže důvodem jsme většinou my sami. Brání nám nedostatek sebevědomí a ty věčné obavy z neúspěchu.

I já byla dřív ta, která v mnoha situacích nevěřila sama v sebe. Až do té doby, kdy jsem pochopila, že když v životě budu chtít, dokážu opravdu cokoli. Ano, opravdu cokoli. Protože uvnitř sebe nosím všechno, co k tomu potřebuji.

Stalo se to v loňském roce v říjnu, odcházela jsem z třídenního kurzu: Sebevědomí – Kreslení pravou mozkovou hemisférou, který vedly lektorky: Květuše Hochmalová a Klára Paroubková. Doslova jsem se vznášela, v podpaží jsem totiž nesla velké desky, v kterých se ukrýval důkaz mých schopností. V deskách byl, kromě jiných obrázků, můj vlastní portrét k nerozeznání od skutečnosti. Proč jsem se na tento kurz přihlásila? Přišla jsem si vyzkoušet, co všechno může člověk dokázat. Přišla jsem nahlédnout do svého nitra a objevit schopnosti, o kterých jsem neměla ani tušení. Ještě před třemi dny jsem dokázala na papír nakreslit obrázek, který byl srovnatelný s dítětem v první třídě.

Jmenuji se Pavla, je mi 40let, pracuji jako zdravotní sestra a naposledy jsem kreslila na základní škole. Trochu jsem pochybovala o tom, že mohu v takové disciplíně jako je kresba poskočit o krok vpřed během jednoho víkendu. Stalo se neuvěřitelné. Já to dokázala.

Obě lektorky jsou mimo jiné kinezioložky /metoda ONE BRAIN/, takže jsme brzo poznali, že kurz není jen o kreslení. Abychom dokázali nakreslit třetí den vlastní portrét, museli jsme se nejprve naučit vidět věci a svět kolem sebe takový, jaký opravdu je. Jaký je skutečně, ne jaký si ho představujeme či jaký ho chceme, či toužíme mít. Logika musela jít do pozadí a my rozvíjeli tvořivost, intuici a stále více se ponořovali sami do sebe, do svého nitra. To proto, že jsme mnohokrát museli překonávat sami sebe, protože člověk při celodenním kreslení zažívá mnoho pocitů a vyplouvá na povrch mnoho bloků. Jsou to bloky, které v sobě máme převážně z dětství, a které nám většinou i nevědomky způsobil někdo z dospělých. Jsou to letité bloky, která nám našeptávají, že jsme neschopní, nemožní, nedokážeme, neumíme, nejsme dost dobří. Bloky, které i v každodenním životě stále vyplouvají na povrch a my díky nim někde uvnitř často slyšíme o sobě, že to nedokážeme, že nás nemají ostatní rádi, že si nezasloužíme pochvalu, protože nejsme dost dobří. Prostě nás to pořád někam sráží ke dnu. A my nevíme, co s tím máme dělat, jak se toho zbavit.

Nakreslit tak dokonalý autoportrét je ohromný kus úsilí a právě díky tomu se během kurz u každého vynoří i ty nejvíce ukryté a zastírané pocity a vlastnosti. Je pak na nás, jak s nimi naložíme, zda je překonáme, zbavíme se jich, nebo je zase zamáčkneme do svého nitra (konec konců tam nikdo nevidí) a poneseme si je jako ohromný balvan, který nás neskutečně tíží , dál. Je to jen na nás. Ohromnou výhodou je, že lektorky o těchto pocitech a emocích, které se u každého z nás během práce (i když v jiné míře) vynoří, během kreslení hovoří a rozebírají je. Učí nás vyznat se sami v sobě, ale hlavně to díky uvědomění umět v sobě změnit. Je to na dlouhé povídání, tolik jsem si uvědomila a tolik pochopila. A tolik toho ještě musím změnit. Dokonce jsem měla chvilku, kdy jsem utřela pár slziček vzteku, vzteku nad sebou. Když jsme chtěli, tak jsme o tom během kreslení povídali a rozebírali to. Moc mi to pomohlo. Bylo to na nás, každý potřeboval něco jiného, někdo si přišel třena jen pro kreslení, jiný pro uvědomění a jiný se zase vyznat sám v sobě.

A pak přišel konec, všichni to dokázali, všichni si odnášeli svůj vlastní portrét.

Jak jsem již psala, já se nakonec vznášela a měla pusu úsměvem od ucha k uchu.. Ale u někoho jsem viděla i slzy dojetí a já si uvědomila, že jsme vlastně celou dobu, celé ty tři dny, překonávali sami sebe, čistili sami sebe a stávali se lepšími. Cítím příjemný pocit a úlevu a děkuji za to.

Kurzistka Pavla Šteflová

Další články v kategorii

Inspirace Sebeláska Vaše příběhy
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.