Ztracená a znovu nalezená…

Chováš se jako dvanáctiletá holka! Věta, která ve mě vzbudila hluboko ukrytou vzpomínku. Vzpomínku na jednu údalost, jež velmi výrazným způsobem ovlivnila moji osobnost, můj postoj k mužům, k lásce…

Jako malá jsem byla tatínkova holčička. Byli jsme často spolu, hráli jsme si, hodně mě naučil. Byla jsem šťastná, plná lásky, cítila jsem jednotu se vším kolem sebe. Taková ta krásná dětská nevinnost. Pak se ale kolem dvanáctého roku mého života stalo něco, co všechno změnilo.

Hodná holčička

Bylo pozdě večer, pálení čarodějnic, seděla jsem s kamarády u ohně a dobře se bavila. Táta pro mě přišel, že už půjdeme domů. Mě se ale samozřejmě nechtělo, plno mých vrstevníků ještě zůstáválo, moje mamka dělala obsluhu ve stánku – proč bych už měla chodit domů? Po dlouhém přemlouvání se mu to nakonec podařilo a odvedl mě domů.

Bylo zvykem, že mi každý večer před spaním dal pusu na dobrou noc. Ne však tentokrát. Zlobil se na mě. Plakala jsem. Řekl mi, že jsem ho zklamala, že už mě nemá rád. Srdce mi to rozervalo na kusy a nic už nebylo jako dřív. Můj tatínek, ke kterému jsem vzhlížela skoro s posvátnou úctou, mě už nemá rád. Tehdy v noci, kterou jsem celou proplakala, ve mně něco umřelo. Z nádherné láskyplné bytosti se stala smutná, zraněná holka, plná strachu z reakcí druhých lidí.

Začala jsem mít pocit, že nejsem dost dobrá, že si lásku nezasloužím, že musím být hodná holčička, aby mě ostatní měli rádi. Říká se tomu podmínečná láska a způsobila mi v životě hodně problémů, především ve vztazích s muži. Chtěla jsem být milovaná na úkor svého vlastního života, své autenticity. Bála jsem se být sama sebou. Měla jsem strach – co když mě nebude mít rád, když ukážu, jaká opravdu jsem? A tak jsem si nasadila masku pohodové holky, která je pořád vysmátá, ale uvnitř byl schovaný velký smutek. Stále jsem si něco dokazovala, předváděla se před klukama a ženství jsem se vysmívala tak, jako to dělávají muži – abych se jim zavděčila.

Když přišla puberta a s ní spojená menstruace, nerozumněla jsem už vůbec ničemu a nikomu a nejvíc právě sama sobě. Nechápala jsem, co se to se mnou děje, jakto, že to, čemu jsem se smála, se teď děje mě? A připadala jsem si čím dál tím víc nehodna lásky…

Obviňovala jsem sama sebe, trápila se svými chybami, bála jsem se komukoliv říct, co si opravdu myslím a cítím. V očích druhých lidí jsem chtěla být dokonalá. Rodiče jsem nesnášela.

Stín minulosti

Jako děti svým rodičům bezmězně věříme. Proto v nás křivdy z dětství zůstávají nejvíc zakořeněné. Někdy je raději úplně vytěsníme ze svých vzpomínek a zůstane z nich jen „stín“. Ale náš stín je pořád s námi. Nezbavíme se ho. Můžeme však naše vzpomínky znovu přinést na světlo a vypořádat se s nimi. Odpustit. Já už jsem svému otci odpustila.

Udělala jsem si malý rituál, procítila jsem znovu to, co jsem cítila tenkrát, po tvářích mi tekly slzy a já jsem objala tu malou zraněnou Zuzanku, uklidnila ji a vysvětlila, že i můj otec byl jednou dítě a neměl to tenkrát vůbec jednoduché. Od 8 let vyrůstal v klášterním sirotčinci a brzy musel začít pracovat. Že možná ani pořádně nepoznal rodičovskou lásku. A že tím, co řekl, jen vyjádřil svoji nespokojenost a zlobu. Že to ve skutečnosti nemělo nic společného se mnou. Vědomě jsem mu odpustila, procítila jsem vzrůstající lásku k němu a dnes vím, že mám ráda svého otce a on má rád mě a skvěle spolu vycházíme.

Sebeláska

Jsem vděčná za své rodiče a za všechny zkušenosti, které jsem si prožila, protože právě díky nim jsem taková, jako jsem. Začala jsem se učit vážit si sama sebe a mít se zase ráda. Nesoudit se, být k sobě tolerantní a hlavně být sama sebou. Je to proces, je to cesta, ještě pořád pro mě není úplně jednoduché projevovat se plně autenticky a beze strachu z reakcí ostatních lidí, ale jsem si toho vědoma a můžu s tím pracovat. Pochopila jsem, že můj život má stejnou hodnotu jako životy druhých lidí, a že vždycky budou lidé, kteří mě budou mít rádi takovou, jaká jsem, ale i lidé, kteří mě budou nenávidět. A tak je to v pořádku.

Děkuju všem učitelům, kteří mě učí dívat se na svět očima (bezpodmínečné) lásky <3

S láskou,

Zuzka

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018