Vše o mé matce

Mezi matkou a dítětem je zvláštní vztah,
protkán mnoha neviditelnými vazbami, pevnými jako ocelová lanka.

Vztah mezi matkou a dcerou je ještě pevnější a zároveň bolestnější.

V dětství ji bezmezně obdivujeme a chceme být jako ona, v patnácti ji nenávidíme – jak může být tak nemožná a nemoderní. V dospělosti se snažíme najít rovnováhu mezi láskou a nenávistí. Mezi žitím vlastního života a odolávání tlaku matky na plnění jejích potřeb.

Po mnoho životů se vzájemně střídáme v rolích dcer a matek. Jednou jsem matka a pak zase dcera. Co nevyřešíme, přehrajeme si do dalšího života a kolotoč pokračuje. Není nutné pátrat a vracet se do minulých životů, všechny resty jsme si přinesly s sebou a jsou s námi v tomto životě.

Velmi důležitým aspektem, který nás také velmi ovlivňuje, je matčina genetická linie předků, tedy žen jejího rodu. Z této linie žen čerpáme ženskou energii – a že zde bývá tato energie nejvíce blokována. Pak se cítíme slabé, vyhořelé, máme strach ze života. Necítíme se jako plnohodnotné ženy, bojíme se svého poslání.

Při práci se ženami jsem viděla, že tento blok se mnohdy táhne jako červená nit po mnoho pokolení – dcera má blokovaný vztah s matkou, stejně jako její matka s její matkou a tak dál a dál až k praprababičce. Jakmile se tato blokace uvolní, okamžitě se rozproudí ženská léčivá energie.

Mnohdy se také povyšujeme a myslíme si, že jsme chytřejší než naše maminka – chybí nám úcta a pokora. Chceme jí ukázat, že jsme lepší ženy a žárlíme na ni ve vztahu s otcem a hrajeme si na velké dospělé ženy, abychom ukázaly, jak táta udělá cokoliv, co nám na očích vidí. Ponižujeme ji pochybnostmi o její schopnosti se vypořádat se životem – kdo jiný by tu schopnost měl mít, když ne žena, která nás porodila. Tím vším si také blokujeme proud energie a lásky.

Dalším poutem, obrovitánsky silným lanem, které se snažíme co nejvíc nevidět a zakrýt, je až sebezničující láska k mamince. Milujeme ji tolik, že jsme schopné přinést jakoukoliv oběť – včetně vlastního štěstí, vlastního pohodlí, vlastního života, jen aby maminka byla šťastna. Žijeme podle tohoto vzorce, i když se s maminkou nestýkáme, již zemřela, a nebo jsme adoptované.

Tím zapomeneme samy na sebe a řídíme se jen tímto programem – udělám cokoliv pro matčino štěstí. A pak podle tohoto programu žijeme svůj život. Své vztahy s muži, své vztahy s lidmi – kolegy, sousedy, … Odtud pramení naše poslušnost, touha pomáhat, i když o naši pomoc nikdo nestojí, naše sebezapření…

A pak také svoji matku naprosto věrně kopírujeme. Přesně to, co jsme na ní nesnášely, to děláme i my. A v podstatě jsme tím, co odmítáme.

Vztah matky s dcerou je obrovská směsice lásky a nenávisti zároveň.

Závislosti a odmítání. A jaký je váš vztah s maminkou vám spolehlivě ukáže vaše dítě, protože ono se chová přesně jako vy ke své matce. :-) A vy se chováte jako vaše maminka k vám.

Zdá se vám to celé schizofrenní? Ano, je to tak.
Vzhledem k těmto vazbám je velmi těžké žít život podle sebe, protože emocionální spojení s matkou je pouto, které nelze přetrhnout. Lze jej však uzdravit. Aby se rozproudila zablokovaná energie.

Sama jsem prošla velmi náročnou cestou ve vztahu ke své mamince. Dnes cítím obrovskou lásku, úctu a respekt. Ale i svoji svobodu a nezávislost na mínění a názorech obou mých rodičů, nejen maminky.

A jak jsem to udělala?

Krok za krokem jsem si musela přiznat, kdo jsem ve vztahu k mé mamince, a jaké programy jsem si vytvořila a v neposlední řadě jsem musela uvolnit nahromaděnou bolest z nepochopení, odmítání, nenávisti a lásky.

Třeba vám pomůže můj dopis mamince k narozeninám, a inspiruje vás k prvnímu kroku –

Moje milá maminko,

jak moc ráda bych Ti popřála k Tvým dnešním 65. narozeninám, políbila tě, objala. Nemohu, nejsi již 22 let mezi námi. Moc mi chybíš, stýská se mi.

Jsi pro mne stále tou mojí mámou, která mi utírala nos nasliněným kapesníkem – jak jsem to nesnášela, která mi pletla krásné svetry, které mi všechny holky záviděly. Která uměla snad úplně všechno na světě.

Mnohdy jsem neuměla říct, jak moc tě mám ráda. Dodnes stále vidím naše poslední setkání v nemocnici. Pamatuji si Tvé ruce. Měla jsi nalakované nehty. Chtěla jsi, abych ještě chvíli zůstala, já však utekla. Utekla jsem před bolestí, kterou jsem cítila. Mami, ta bolest z Tvé blížící se smrti byla tak velká, že jsem myslela, že mi pukne srdce. Byla jsi tak mladá!!! Byla jsem sice již sama mámou, ve skutečnosti stále dítětem. Strašně jsem se bála, že zůstanu sama, že nezvládnu všechny ty starosti a povinnosti. Že mě nikdo nebude milovat jako Ty.

Trvalo mi mnoho let než jsem se s tím srovnala, než jsem otupěla natolik, abych tu bolest necítila. Zapomenout se však nedá. Často jsem mívala sny, které mě děsily. Mnohdy jsem proseděla celou noc v křesle, abych nespala a nemohl se mi zdát ten šílený sen. Jak se spolu připravujeme na Tvůj pohřeb.

Vyčítala jsem si a nenáviděla jsem se, že jsem Tě nezachránila, že jsem nenašla pomoc, která by Ti vrátila chuť bojovat a žít. Že jsem nedokázala bojovat i za tebe. Že jsem selhala. Nenáviděla jsem Tě, že jsi mě opustila. Že jsi nebojovala.

A pak jsem záviděla kamarádkám jejich mámu, stále jsem hledala, kdo by tě nahradil. Nikoho tak skvělého jako ty jsem však nenašla. Cítila jsem se šíleně sama.

Celý život jsem se snažila, abys na mne byla pyšná. Výborně jsem se učila, vše organizovala, pomáhala ti, byla jsem poslušná, přizpůsobivá a nic jsem nechtěla – jen abys mě měla ráda. Myslela jsem si totiž, že mě nemáš ráda. Že nejsem dost dobrá a že musím být pořád lepší a lepší a že mne tím pádem začneš milovat. Mami, tím jsem na dlouhý čas ztratila sebe sama.

Ztratila jsem sama sebe, abych se mohla najít. Jsem již dospělou ženou, matkou. Vše vidím najednou jinak. Uvědomuju si, jak jsem se nad Tebe povyšovala, jak jsem s Tebou bojovala. Byl to marný boj. Dítě nemůže být výš než jeho rodič, to odporuje snad úplně všemu. A taky vím, že svoji dceru miluju tak bezpodmínečně, že i kdyby byla několikanásobná vražedkyně, pořád to bude moje holčička a má láska k ní se nezmění a ani nezmenší.

Ušla jsem dlouhý kus cesty, udělala mnoho chyb, poučila se, ale je to můj život a jsem za něj zodpovědná.

Jsem nádherná a výjimečná žena, Tvoje dcera.

Mami, byla bys na mne pyšná. Jako jsem pyšná já na to, že jsi mojí milovanou maminkou.

Miluju Tě.

Ella Hrubá
www.ellahruba.cz

Více ve workshopu Vše o mé matce

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018