Ženy ženámUvažuji o tom, jaká osobní otevřenost je pro tuto společnost ještě únosná. V momentě, kdy jsem začala odhazovat, co jsem si na sebe po léta navlíkla, registruji ve svém okolí jakési rozpaky. Nepochopení – tohle je možná přesnější slovo.
Přiznávám, trochu mě to mrzí. Na druhou stranu potkávám nové osobnosti, které jsou naladěni na podobnou vlnu jako já…a tohle je osvěžující. Uvědomuji si, jak moc máme o jiných lidech zkreslené představy. Jsou zkreslené až do takové míry, že následné otevření se, projevení se, pak může způsobit šok.
Dopad na zem byl poměrně tvrdý a bolestivý. Naštěstí si sedím v trávě, která hezky voní a ani příliš nestudí do zadku. Sedím, křídla svěšená podél těla, a koukám na nebe. No, nebylo mi tam nahoře lépe?! Z výšky vypadají pozemské problémy, zádrhely a komplikace nicotně. Proč se tady dole tak zveličí? Nebo je zveličujeme sami?
Docela razantně zakolísalo mé rozhodnutí dál se odhalovat. Dál sdílet své myšlenky i vnitřní vnímání, pohnutky a kdo ví, co ještě.
Že by vykoukl nějaký strašák?
Moc jsem toužila po tom, aby mě poznali. Skutečně poznali. Kdykoli jsem se rozhlédla kolem, docházelo mi, jak nepřesné a neúplné domněnky si o mně lidé vytvářejí.
Křičela jsem: „Vždyť já jsem úplně jiná! Už mě přestaňte škatulkovat do oddělení Hodných a milých holek! I já umím být vulgární, nesnesitelná, nekompromisní, šklebící se i vzteklá! A vážení…tramtadadá… jsem taková v pořádku.“
Můj vnitřní svět je tak bohatý!
Nedá se ani slovy obsáhnout! Plná odhodlání i odvahy jsem kousíček pustila na světlo. Malinkou částečku ze svého chápání života, ze svého vnímání existence. Moje jemná vnitřní část se potřebovala projevit v podobě jemných slovíček. Trocha zjemnění světu neublíží, spíš naopak.
„Lidičky, buďte na sebe milí.“
Najednou mi vše připadalo dokonalé, do sebe zapadající. Naše nádherná planeta zasazená v nekonečném Vesmíru. Otáčí se, den za dnem, noc za nocí. Stále dokola. A my se otáčíme spolu s ní. Žijeme své životy jak nejlépe umíme. Dotýkáme se jeden druhého, vzájemně proplétáme své nálady, emoce, myšlenky, až vznikají úžasné roztodivné propletence kolem celé Země… a těmito propletenci pak zhmotňujeme svou osobní realitu.
Pouze bezvýznamná myšlenka prolétla hlavou. Zdánlivě bezvýznamná, ovšem semínko bylo zaseto.
…a semínko vzklíčilo! Pochybnosti se vkradly do mé duše, ani netuším odkud. Možná, že už tam dávno dřímaly, a pak k jejich probuzení stačilo jedno slovíčko, jedna poznámka… Bum a bylo to zde!
Ťafka, která rozhodila rytmus mých křídel.
Chvilku jsem se ve vzduchu ještě plácala a snažila nabrat výšku, leč marně. „A nejsem to já, kdo žije v jakési iluzi? Copak o mé projevení někdo stojí?! A proč, sakra, stále potřebuji zpětnou vazbu? Proč potřebuji potvrzení?! Proč čekám na ocenění?! Proč jsem v určitých oblastech stále tak moc nejistá?! Copak vážně musím být jen příjemná, usměvavá, chápavá a nevyčnívající, aby mě měli rádi?! Co je tohle zase za strach?!“
„Ach, uvolni se!“
Zvedla jsem se ze země. Přiznávám, dobře se mi sedělo v měkké trávě. Vstát bylo ale nevyhnutelné, cítila jsem to – život je pohyb střídající se s nehybností. A té už bylo dost. Zvedla jsem se ze země, pracně schovala svá křídla, nasadila masku „kokety“ a vykročila. Zrovna tato maska mě extrémně baví. Bavím se provokací. Užívám si pozornosti. Snad je v tom i jakási rebelie.
„Ještě jednou – uvolni se!“
Kolik strašáků v sobě ještě ukrývám? Je čas pokročit dál – blíž…o kus hlouběji. Čistím prostor kolem sebe. Zase je příhodné období. S tímto čištěním kolem, přichází přirozená potřeba pročistit se i uvnitř. Kráčí si ruku v ruce, jako nejvěrnější kámoši. Z patra domu postupuji dolů – jaká to úžasná symbolika.
Hlouběji a hlouběji. Pomalu a nejistě se začínám šťárat v harampádí, v letitém prachu, odhrnuji pavučiny a odhaluje se mi binec pod tím vším schovaný. Není můj a přesto jsem ho dobrovolně přijala. Spolu s novým jménem jsem si před lety vzala i minulost své „nové“ rodiny.
Konečně mi to došlo!
„Koketa“ není mou maskou – jsem to Já. Jedna z mých tváří, a že jich mám dost. Nejspíš se někomu má provokace nelíbí. To pak prská jako kočka, i když tvrdí, že kočky nesnáší! Nenechávám se odradit, baví mě tahle rebelie.
„Koketa“ odvádí na chvíli mou pozornost, pomáhá mi nezhroutit se hned v začátcích, připravuje mě na důležitý krok. Spolu s ní získávám potřebnou dávku sebe-vědomí k chystané akci. Bez ní bych nebyla dost Silná. Ach, děkuji jí z celého srdce!
Cítím správný čas
Cítím jej v celém svém těle, v každé jeho části, v každé buňce… Znovu odhaluji svá křídla. Odvážně je rozpínám a protahuji po dlouhé době, kdy se krčila úmyslně skrytá. Jsou bělostně zářivá, silná a krásná, až se tají dech. Zamávám jimi a kolem sebe pořádně rozvířím prach.
Někteří se rozkašlou, dusí se, krčí se a schovávají obličej do dlaní. Mezi sípáním na mě křičí „Přestaň s tím!“. Sleduji jejich boj – vnitřní boj jich samých se sebou, připomíná mi ten můj vlastní – a nepřestávám křídly mávat. Už vidím první záblesky čistoty, jež se odhaluje z pod nánosů prachu. Ach, těch barev!
Klečí na kolenou, přidušení štiplavým prachem, slzy v očích. Chtějí se na mě zlobit, ale mají problém se nadechnout. Zaplavuje mě láska i soucit. Toužím je obejmout, podržet v náručí. Toužím jim sdělit, že vše je v pořádku, jen ať ještě vydrží. Po chvilce se částečky prachu začínají lesknout. Třpytí se, odleskují…již to není prach, proměnil se v jiskřičky, které se rozbíhají do všech stran, a pak postupně mizí.
Za zády se mi zjevuje bytost.
„Au!“ překvapeně vykřiknu. Dostala jsem ránu do holeně.
„Za všechno špatné můžeš TY!“ Bytost se mi nazlobeně dívá do očí znovu připravená k výkopu.
„Jak já? Nerozumím, proč bych viníkem měla být já?!“ Nechápu a pokouším se bránit, ale tuším, že jakákoli slova jsou zbytečná. Bytost již vynesla soud…
„Víříš tu prach a čeříš hladinu vody! Než jsi přišla, byl klid, měli jsme jasný řád a pravidla, kterých jsme se drželi. Fungovali nám po dlouhá léta, a pak se zjevíš a zavádíš novoty. Tohle ti, moje milá, tolerovat nehodláme!“ vede si bytost dál svůj monolog.
K vodě jsem se ještě ani nedostala – smutně si pomyslím, ale nahlas neřeknu nic. „Máme tu teplo. Sice smrádek, trochu přeplněno, hůř se dýchá, ale co kdyby se nám nashromážděné ještě někdy hodilo?!“ Bytost lamentuje, ruce vzpíná, oči vytřeštěné. Celá věc je pro ni asi velmi důležitá. Možná zásadní?
„A pravidla vám stále fungují? Nejdete občas hlavou proti zdi? Nejednáte občas víc krkolomně, než jednoduše a hladce? Nezakopáváte o množství bince pod svýma nohama?“ zkouším ještě.
„Vůbec ničemu nerozumíš. Poletuješ si kdesi v oblacích a přitom bys udělala nejlépe, stála-li bys nohama pevně na zemi!“
Zavzdychám. Copak to necítí? Není nad slunce jasné, že bez zbytečností, prachu a harampádí se snáze dýchá? Volnost a svoboda a čerstvý vzduch! Je bolestné se prohrabávat minulostí, vím. Je bolestné se s ní rozloučit.
S láskou pustit vše, co již nefunguje, co nás brzdí a neobohacuje. Kolik věcí kolem sebe shromažďujeme s odůvodněním, co kdyby jednou… Kolik bolesti a strachů si v sobě hýčkáme, kolik zvláštních přesvědčení o sobě samých i celé existenci v sobě nosíme. Těžký náklad, záda shrbená, unavený krok, vyprchávající energie.
A když už jsi nastínila vodu, milá bytůstko, i tento živel je úžasný pomocník! Smývá, čistí, oplachuje a když je třeba, i bez rozpaků smete – dává skutečnou podobu všem věcem. S nehybným proudem se daleko nedostaneme. Je potřeba se pohnout. Posunout zas o kus dál.
Odstranit větve, které nám brání v plavbě. Že máte strach vzdát se svých jistot? Že máte strach o ztrátu bezpečí? Věřte, že tohle vše je pouhá iluze. Věřte, že v bezpečí budete i bez množství věcí naskládaných kolem sebe jako hradby. Věřte a vyjděte ze skrýší, ze zamčených skříní…ukažte se světu v celé své kráse!
A náhle vím, že sama pro sebe slůvka spojuji do vět! Rozhovor s bytůstkou i okřídlený Anděl, Rebelka s koketním úsměvem – jsem to Já. Různé podoby a jeden člověk.
„A proto, milá Krásko, neměj obavy. S upřímností v srdci otevři se světu…však právě na to čeká.“
Petra Kaplánková
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
- Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
- Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
- Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018
Bojíš se být sama sebou? Zkus sílu ženského kruhu
Aličku jsem poznala v roce 2012, kdy jsem nadšeně sledovala začátky jejího…
Jenom, tak obávané, konce tvoří prostor pro nové začátky a splněná přání
Konce máme v životě spojené spíše se ztrátami, bolestí, zraněním, lítostí, komplikacemi,…
all the technical KINGDOM777 solutions and staff we need for 에볼루션 카지노 operators who provide world