Blog / Příběh o zrazeném ženství

Seděla oproti mně. Malá, útlá blondýnka. S bolestí v očích, smutkem a sevřením v celém těle. Naslouchala jsem jejímu příběhu. Příběhu Lásky a Nelásky. Lásky k muži, Nelásky k sobě, ke svému ženství. Tento příběh ji v životě stál už hodně. Naposledy operaci, když ji vybrali celou dělohu…

jak být šťastná

Odcházela spokojená, uvolněná, dokonce se usmívala, a já jsem za ní jenom tiše hleděla, a přála si, aby jí ten klid, uvolnění, i úsměv zůstaly co nejdéle… Ale vím, že to není možné, že to bude zase jenom na chvíli, protože ji nemůžu nabídnout to, po čem touží. Můžu ji vyslechnout, zahrnout její tělo laskavými doteky, skrze ně ji dopřát i nádherný orgasmus, který se svým mužem nikdy nezažila, ale to je vše…

A ten pokoj a mír v ní zůstanou zase jenom na chvíli, protože když člověk vymění lásku k sobě za cokoliv jiného, celé jeho bytí to cítí. Nelíbí se mu to, dává to najevo všemi možnými způsoby – napětím, stažením, smutkem, bolestí, nemocí.

Znám její příběh. Příběh ženy, která nežije své ženství tak, jak by se jí líbilo, jak by si přála. Příběh ženy, která své ženství úplně potlačila a místo toho, aby naslouchala svým potřebám, touhám, hlasu svého ženství, své ženy uvnitř, místo toho aby řekla dost, a s láskou se postavila za všechny ty zraněné části uvnitř sobě, obětuje zdá se vše… nedávno svojí dělohu.

Alice Kirs

Kniha je průvodcem cestou sebepoznání ženy, která hledala a našla. Její příběh Tě motivuje, povzbudí, dodá sílu a impuls k odpovědím.
Objev s ní to, co dřímá v Tobě >>>

A to vše jenom proto, aby se zavděčila svému muži, a také ze strachu, aby ji neopustil. Pro muže, s kterým žije více jak 20 let, je jako žena příliš komplikovaná.

Nerozumí a nechce slyšet, natož rozumět, po čem jeho žena v intimním životě touží, že ke styku potřebuje polibky, doteky, delší čas, aby se vzrušila, delší přípravu, aby otevřela svoji jóni, aby do ní mohl vstoupit. Říkala, že s ním o tom mluvila, že to nikam nevedlo, že to nakonec vzdala a těch 20 let, co spolu žijí, vstupuje do ní bez toho, aby se ji dotknul, políbil jí, připravil.

Nikdy s ním nedosáhla uspokojivého vzrušení, natož orgazmu…. a já vím, že tím trpí, trápí se a je smutná z toho, že jí nikdy nenaslouchal, co potřebuje ona, aby dosáhla svého uspokojení, že s ní nikdy neměl trpělivost, že on si vždy udělá to své, a jí pak nechá samotnou, použitou …

… a ona to všechno ty roky snáší, a vždy mu „podrží“, protože jak říkala: „Já ho miluji, a mám strach, že když se za sebe postavím a budu se dožadovat ohledu i pro sebe, že mně opustí. Už jednou jsem to zažila, už jednou mně opustil“

… a já jen tiše naslouchala… a najednou jsem před sebou viděla a slyšela i všechny ty její potlačené, zraněné, bezmocné, ubolené i zlobící se části jak řvou z plných plic: „A kde je láska k nám, jak miluješ nás? Jak miluješ sebe, když to dovolíš, když to snášíš celé ty roky?

… a v tu chvíli jsem věděla, že dělohou to jenom začalo … koukala jsem se na ní jak povídá, a v duchu se ptala, co všechno je ještě tato žena ochotna ve jménu této lásky(?) obětovat ?

Žena odešla a já zůstala sama. Seděla jsem v tichu a hlavou se mi honily otázky. … co to je za „lásku“, která žene tuto a ženy, které žijí podobné příběhy, k nelásce k sobě, k tomu, že opustí a zradí svoje tělo, ženství, potlačí všechny své naděje, touhy, sny, udělají ze sebe nešťastné, vystresované „přízraky“ a raději onemocní, nebo zemřou, jenom aby byl muž spokojen a neopustil ji.

… co je to za „partnerství“, kdy ve vztahu jeden žije spokojeně na úkor druhého, a spokojenost toho druhého jej vůbec nezajímá?

jak si má muž vážit ženy, když ona si neváží sama sebe?

dokdy budeme ve vztazích lásku zaměňovat za různé formy závislostí a strachy z osamění, z opuštění?

kdy si začneme vážit vlastního života, vlastního ženství a začneme milovat tu nejdůležitější bytost v našem životě?

kdy pochopíme, že všechny tyto hry na „lásku“, které hrajeme, a oběti, které přinášíme, jenom více a více posilují Nelásku vůči nám samým, která s sebou přináší smutek, sevření, a častokrát i nemoc.

Vzpomněla jsem si na mého muže, jak jsem s ním šťastná, i moje vnitřní žena, zahřálo mě u srdce a poslala jsem mu vnitřní úsměv…

… a myslela jsem na to, co by se muselo stát, abych zradila své ženství, svoji vnitřní ženu a uvrhla ji do žaláře Nelásky, smutku, stresu, a způsobovala jí taková zranění a ne-štěstí.

Dnes vím jistě, že kdyby můj muž odmítal naslouchat tomu, co potřebuji ve vztahu také já, abych se v něm cítila hezky, naplněná, v bezpečí, a jako partnerka, a měla bych si vybrat, zvolila bych lásku k ní, k moji vnitřní ženě, mému ženství, protože je miluji … a žádný strach ani důvod není dost velký, abych je zradila, a dopustila, aby se z mojí vnitřní ženy stal zoufalý, nešťastný, osamocený a opuštěný přízrak…

… protože věřím, že ve vztahu mohou být oba partneři šťastní, že v něm nemusí nikdo z nich potlačovat sebe. Věřím v lásku, v partnerství, kde se partneři podporují, respektují, naslouchají jeden druhému, a nepotřebují hrát mocenské hry, nebo divadlo jeden před druhým. Věřím ve vztah, ve kterém mohou být partneři pravdiví a sami sebou, potkat se v rovině, ve které jim to bude oběma příjemné, ve které mohou žít, i když spolu, sami sebe, svá přání a touhy, i když to mnohokrát chce otevřít a vypustit i naše démony, strachy, bolesti, zranění, ukázat je partnerovi, potkat se s nimi, nechat je promluvit …

Když si to ve vztahu dovolíme, když tím postupně procházíme, vím, že to z počátku není vůbec jednoduché, protože máme strach se odevzdat, otevřít, mluvit o svých pocitech a zraněních, o svém vzteku, bezmoci, o všech svých démonech, a občas to vztahem i hodně zatřese, když do toho jdeme a postupně se to otevírá…. ale když to ustojíme, když si i v té bouři vzpomeneme na lásku, která je mezi námi, a podpoříme v té bouři jeden druhého, otevře to mezi námi hlubší a hlubší roviny blízkosti a intimity, a o to nám přeci v partnerství jde nebo ne? … ale o tom zas někdy příště …

Ženství na Zemi prošlo v minulosti mnohými bolesti, zraněním, ponížením a hodně z toho zůstalo v kolektivním nevědomí žen. Když chceme dnes ženství uzdravit, může se to stát jenom tehdy, když to ženy budou chtít, když se za své ženství postaví … i tudy vede cesta k posvátnému partnerství, posvátné sexualitě …

S láskou

Silvia

Ing Silvia Henniger Kuráková, terapeut a lektor osobního rozvoje
www.cestyksobe.com

Další články v kategorii

Sebeláska Sexualita a intimita Vztahy
Přidejte se do diskuze
  1. Sunny napsal:

    Děkuji za krásný silný článek! Bohužel, dokud se budou naše děti a zejména holčičky „vychovávat“ způsobem: To smíš, to nesmíš, takhle se mi líbíš, takhle se mi nelíbíš, běž vedle, nekřič, neběhej, nemluv, jak to stojíš, takhle se dáma nechová, počkej, neotravuj, ticho buď, teď se pracuje, tak to musíš vydržet, nebreč, atd. mohla bych popsat další dvě strany, tak těžko budou ženy sebevědomé. Už odmalička popíráme jejich city, jejich podstatu a učíme je, že na jejich pocitech nezáleží, tak jak z nich mohou vyrůst spokojené ženy vědomy si svého ženství. Jsme naučené se druhým zavděčovat, bohužel. Ale věřím, že je ta nejlepší doba, s tím něco udělat a naučit se plně respektovat, aby nás tak mohlo respektovat i okolí. A jak se mu to zprvu nelíbí, o tom vím své. Začne být zprvu nerudné, naštvané až zlé, protože mu vezmeme servis a pohodu. Ale ta svoboda duše za to stojí! I když je to mnohdy náročné;-)

    • Katka Svobodová napsal:

      Sunny, krásný postřeh, souhlasím, je to věc výchovy, ale naši rodiče nám dávají co sami dostali, proto, pokud chceme zažít věci jinak, opět je to na nás – musíme zlomit generace pokrouceného přístupu a začít nový… pomalu, pomaloučku a doufat, že naše dcery a synové na tom budou líp a líp… a nezlomit se právě pod tou tíhou stereotypů, jak sama píšete… 🙂

  2. Ondřej napsal:

    Je také potřeba uzdravovat muže. Podívejte se na naší společnost, z mužů se staly bačkory, bez zájmu o cokoliv. Chlapce vychovávají hlavně ženy, které všechny projevy rodícího se mužství považují za patologické jevy, takže místo kultivace dochází k potlačování. A kde jsou skutečné mužské vzory? A jak se takový muž pak postaví k ženě? Buď bude pod pantoflem nebo násilník. Skutečný muž, který je pevný, ale jemný zároveň už téměř vymřel.

    • Katka Svobodová napsal:

      Ondro, s tím naprosto souhlasím – „chyba“ je v postoji obou pohlaví, ale společnost nás v takové nevědomosti hýčká, protože jen tak nás má v hrsti – nehodí se do krámu vědomé ženy a vědomí muži, proto nejsou vzory a proto musíme, pokud chceme věci měnit, měnit hlavně sami sebe… ale nejdřív musí přijít to uvědomění si, že je to takhle špatně ale hlavně to, že to máme ve svých rukách, tu změnu 🙂
      Na téma vědomé mužství už vzory máme – Cesta pravého muže

  3. anabel napsal:

    pěkný článek… pokud jsem terapeut a vidím, že klientovi neumím pomoct, tak ho pošlu jinam. Tyhle problémy, kdy se lidi raději zničí než by se postavili za sebe, se opravdu nedají řešit povídáním. A ještě s někým, kdo asi ani neví o co jde. Je hezké si říkat, že tohle bych já nikdy nedovolila. Anebo vše změnit předsevzetím, že se začnu chovat jinak. Postupně a ono to půjde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.