Lze vůbec „přebrat” chlapa?

Co je muž? Majetek? Loutka bez vůle?
Odkud tedy vzniká tento pradávný pojem „přebrala mi chlapa“? Nemá chlap rozhodovací práva? Možnost svobodné volby? Nebo snad stále přemýšlíme v kategoriích, podle kterých se kdysi soudily čarodějnice – že když žena chce, tak muže vždycky svede? Že její sexualita je jakási temná, mocná, špinavá a neodolatelná síla?

Jsou to stejné kategorie, které se používají k „odůvodnění“ znásilnění – on jí „nemohl odolat“? Nemohl se „ovládnout“?

Jde o tuto zvláštní představu, že muž ztrácí rozum,
když se žena rozhodne pro sexuální čáry?

Mimochodem – víte, že zrovna u čarodějnic se říkalo, že pokud se někdo z přítomných mužů vzruší (a to moment, často je samozřejmě mučili nahé…), tak je to důkaz, že ona používá sexuální čáry? Což se následně trestalo, třeba znetvořením sexuálních orgánů. Nebo pamatujete si scény z „Hunchback of Notre Dame“ – „chci tě, očarovala jsi mě, čarodějnice“? Tam to sice bylo ve významu „Buď budeš moje, nebo budeš hořet“, ale ve skutečnosti to častěji končilo logikou „Chci tě – a proto budeš hořet!“

Vlastně tím muže „osvobozujeme“ od zodpovědnosti za jejich sexualitu, city a rozhodnutí, čímž jim ale taky bereme jejich sílu…
Ale zpět k dnešním ženám.

 

S větou „přebrala mi chlapa“ mám hned několik problémů

Jednak věřím, že muži si vybírají své ženy, že mají možnost volby i zodpovědnost za své chování.
Dále nevěřím na kouzelnou moc ženy očarovat muže proti jeho vůli.
A do třetice – fascinuje mě, že pro některé ženy je zřejmě jednodušší obvinit jinou ženu než si přiznat „on si vybral jinou“ nebo „on mě podvedl/zradil“.

Taky se mi to stalo, a je to bolestivé zjištění. Ale přijde mi to jako mnohem zdravější a upřímnější způsob chování než si říct: „Je to její chyba. Kdyby nebylo jí, tak jsme šťastní.“ Doopravdy?

A nebyla by to jen otázka času, než by si našel jinou? Není to jen iluze, kterou si pomáháme k tomu, abychom si nemusely přiznat, že náš vztah už skončil? Že někdo, koho miluji, chce být raději s někým jiným?

Neříkám, že neetické ženské chování neexistuje

Určitě ano! A občas můžou ženské intriky a pomluvy ublížit mnohem víc než rána pěstí. Ale to není důvod přehazovat zodpovědnost z chlapa na jeho „novou“ ženu.

Její motivace a příběh můžou být různorodé. Často vychází z informací, které má od muže, tedy ani nemusí vědět, že má i další vztah. Může být zamilovaná… Teoreticky se může „skrze vztah“ chtít pomstít, ale přiznám se, že mi to přijde jako zbytečně náročná forma pomsty a celkem extrémní míra masochismu. A asi právě o masochismus – míru sebelásky – jde:

V nádherné knize Woman’s Inhumanity to Woman od Phyllis Chesler, kterou vřele doporučuji, jsou uvedené velice zajímavé výzkumy o původu ženské psychologické agrese vůči dalším ženám. V zásadě se dají shrnout jedinou větou: když je žena spokojená sama se sebou a se svým životem, má minimální tendenci ubližovat dalším ženám. A logicky to funguje i naopak, tedy ženy, které jsou mistryně psychologického teroru, zpravidla nemají moc rády samy sebe a mají o sobě a svém životě nedobré mínění.

 

Tedy jsme zpět u kořene všech kořenů: u sebelásky

Sebeláska tedy není jen jakousi „sobeckou“ rozmazleností – je to základní předpoklad toho, abych mohla fungovat jako zdravý člen své komunity, abych mohla byt funkční ve vztazích, v práci, s dětmi (na to jsou také zajímavé výzkumy: jak sebe(ne)láska ovlivňuje mateřství). Jak můžu mít ráda někoho jiného, když nemám ráda sebe?

Možná, že když náš pocit vlastní hodnoty nebude závislý na neustálém potvrzování láskou muže, nebude potom pro nás tak těžké tohoto muže pustit, až se rozhodne odejít, aniž bychom tím ztratily základy své sebe-hodnoty. Možná potom nebude tak těžké si říct, že je to jen přechod do další etapy – on si může najít někoho, kdo lépe odpovídá tomu, co zrovna teď potřebuje, a já taky.

Že odmítnutí není důkazem mé „méněcennosti“.

Pokud vnímáme délku vztahu jako měřítko úspěchu, tak je to těžké. Ale pokud si dovolíme připustit, že vztahy občas končí a je to v pořádku (není to „porážka“ ani „selhání“, ale jen konec naší společné cesty), potom můžeme rozchod oslavit s poděkováním a těšit se, co přinese další fáze cesty.

A pokud se přestaneme tak moc bát „konce“, tak třeba budeme mít větší schopnost žít v pravdě. Co je vlastně lež? Většinou je motivovaná strachem – že když řeknu pravdu, vztah skončí.

 

Věřím, že pravdivost je známkou úcty

Nedělat nic za partnerovými zády.
Byla jsem „podvedenou“ i „podvádějící“ manželkou, byla jsem „starou“ i „novou“ milenkou, ale míra bolesti, pocitu zrady a schopnosti situaci přijmout u mě závisela naprosto jasně na tom, jestli všichni o všem věděli (a mohli se svobodně rozhodnout, zda ze situace odejít nebo v ní zůstat), anebo jestli někde byla lež. Když tam lež nikde nebyla, tak v tom pro mě nebyl ani PODVOD.

Na lež jsem alergická. Věřím, že to jde jinak.

 

Není to tak dávno, co jsem potkala přítelkyni svého bývalého manžela. Není to tak dávno, co jsem potkala (náhodou) muže, do kterého jsem bývala bláznivě zamilovaná (a nevyšlo to), s jinou ženou. A byli šťastní. Neříkám, že to ani trochu nebolelo. Neříkám, že část mě nesténala „Ale já si pamatuju, jak mě přesně takto líbal přesně na tomto místě!“… určitě ano.

Nejsem vůbec dokonalá a jsem velice lidská. Ale když jsem viděla, jak šťastní spolu jsou, tak jsem skoro ke svému překvapení zjistila, že nezbylo nic než pocit „Wow, jste spolu zřejmě správně…“ – a cítila jsem v srdci radost.

Radost však zároveň i proto, že věřím, že vztah nekončí jen tak, že je to vždy příležitost jít dál – věřila jsem, že i na mě čeká další vztah, jiný, lepší, který mě posune ještě dál a přenese ještě víc do extáze.

Tedy na závěr – věřím, že když se naučíme přijímat a mít rády samy sebe tak, abychom nepotřebovaly „ujištění“ o své hodnotě skrze vztah, je možné (doufám) žít i jinak… přemýšlet jinak.

 

Mgr. Lilia Khousnoutdinova
Vystudovala politologii a historii na univerzitě v Oxfordu a Gender & Development na London School of Economics. Dnes vede projekt Cesta Extaze a provází ženy na cestě k pochopení a uctění svého těla a jeho cyklů ve všech fázích reprodukčního života, a extatického žití pomocí přednášek, prožitkových seminářů a poznávacích zájezdů.

Jako dula a akreditovaná učitelka Active Birth vede kurzy předporodní přípravy a doprovází ženy u porodu. Je autorkou několika knih a provokativní kolekce šperků. Spoluzakladatelka prvního výcviku kněžek / ceremonialistek v ČR, kde se zaměřuje na rozvíjení ženského potenciálu a návrat přechodových rituálů.

Studovala po světě zejména u Michel Odenta, Janet Balaskas, Davida Deidy, Sarah Buckley, Penny Simkin, Kathy Jones, Eleny Tonetti a Lynnei Shrief, a neustále se dále vzdělává.

Pravidelně provází ženy i muže na cestách po posvátných pohanských místech v Anglii, ve Francii a nově i v Asii. Jejími semináři za posledních 6 let prošlo přes 3000 žen. Dnes žije převážně v indickém Dillí, odkud cestuje střídavě do Bhútánu a Evropy.

www.lilia.cz / www.zenskepribehy.cz / www.cestaextaze.cz