Ženy ženámDneska jsem přijela po týdnu domů. Byly jsme s maminkou v kuchyni, vařily jsme, umývaly nádobí, bavily jsme se. Povídala jsem mamince o tom, jaký jsem měla týden a ona povídala mně. V tom asi v půlce nádobí mi říká, že mi chce něco říct.
Šla ke mně, objala mě a říká: „Moc děkuji za to, že mi pomáháš a radíš. Díky tobě jsem začala myslet pozitivně a dívám se na svět jinýma očima. Konečně se věnuji sama sobě a zjišťuji o sobě hodně věcí. Přišlo na tvoje slova… Když se dívám na svět pozitivněji a dělám hezké věci, tak se mi to vrací.“
A začala plakat. Nikdy by prý nevěřila, že ji toho může někdo tolik naučit. Pro mě to bylo nádherné. Vždy to mezi námi nebylo takové. Dlouhou dobu jsem jí zazlívala, že mi říkala věci, které dítě nemá vědět.
Vyvolala ve mně pocit osamocení, odmítnutí a nízké sebevědomí.
Pokaždé, když jsem si jednu věc vyřešila, přišlo něco dalšího a znovu jsem cítila nenávist, zlobu. Takhle to pokračovalo dlouhou dobu.
Stalo se Vám někdy, že jste cítili nenávist vůči rodičům? Zazlívali jste jim, že to, či ono dělali špatně? Říkali jste si, že Vám zničili život nebo kdyby zrovna tohle nedělali, tak byste byli šťastní?
Myslím, že každý zažil více či méně takové pocity a měl takové myšlenky. Já vám ale něco prozradím. Vy sami ovlivňujete svůj život. Možná bylo vaše dětství špatné, možná se k vám chovali škaredě. Ale nyní můžete změnit, jaké to bude v budoucnu.
Vy sami ovlivňujete svůj život
Dříve mi na mamince vadilo, jak mluví a jak moc mluví. Jaká je. Skáče mi do řeči. Měla jsem pocit, že mě vůbec neposlouchá, když ji chci něco říct. Nakonec jsem ji přestala něco říkat a poslouchala jsem ji jedním uchem nebo ji poslouchala, ale v duchu jsem ji kritizovala.
Pak jsem odjela do Německa. Potřebovala jsem být sama, bez rodiny, bez přátel. Jen sama se sebou. Tam se to hodně uklidnilo. Bylo mi po rodičích smutno. Ale pokaždé, když jsem přijela na návštěvu domů, pocity nenávisti se zase objevovaly.
V červnu jsem absolvovala seminář pro ženy. Poprvé za celý život jsem si na kurzu připadala přijatá. Byl to zajímavý pocit. Nikdy jsem ho nezažila. Kurz byl pro mě velmi těžký a emotivní. Vylezly ven věci, které jsem myslela, že jsou dávno pryč a mohla jsem si je konečně emocionálně prožít.
Otevřelo se ve mně něco úžasného, co zkoumám ještě pořád. Po kurzu jsem ale cítila ještě větší nenávist, než kdy dříve. Vnitřně jsem věděla, že dokud nedokážu mamince odpustit, tak nemůžu pokračovat dál. Ale svým způsobem jsem se toho držela a nechtěla jsem to pustit. Moc dobře jsem to znala.
Jak se ale odpoutat? Jak odpustit?
Napsala jsem tedy své velmi dobré kamarádce, s kterou probíráme takové věci a navzájem se podporujeme a motivujeme. Napsala jsem ji o své nenávisti k mamince.
Napsala mi něco v tom smyslu, že pokud někoho nesnáším, tak jako by mě ten člověk ovládal. A pokud se nechám pořád ovládat a budu se vracet k tomu, co mi kdo udělal špatně, tak už je to moje zodpovědnost a s tím člověkem to vlastně nemá nic společného. Můžu si vytvořit nějaký postoj, ale to neznamená, že mu nemůžu odpustit.
Moc dobře jsem to věděla
Od svého psychologa. Ale nenávist byla pro mě tak moc dobře známá, že jsem se jí za každou cenu chtěla držet. A nikdy jsem pořádně nepochopila, jak mě to může tak moc ovlivňovat. Nikdy dříve nebyl ten správný čas. Nyní byl.
Kamarádka mi poslala cvičení na odpuštění, které jí samotné velmi pomohlo. Cvičení bylo jednoduché. Napsat 10 věcí, za které té konkrétní osobě děkujeme. Adresovat to přímo osobě, které se snažíme odpustit a na konci si to přečíst a znovu poděkovat.
Moc se mi do toho nechtělo. Velmi jsem se tomu bránila. Ale pak jsem si uvědomila, že pokud to neudělám, tak se nebudu moct posunout dál. A tak jsem začala cvičení praktikovat.
Hned u prvního cvičení jsem velmi plakala.
Děkovala jsem mamince za to, že jsem vůbec nějakou maminku měla. Děkovala jsem, že jsem měla co jíst a pít. Děkovala jsem, že i když měla škaredé dětství, tak se snažila, abych ho měla krásné.
Děkovala jsem, že když byla rok v nemocnici a doktoři ji chtěli amputovat nohy, tak se rozhodla, že to takhle nechce a kvůli mně (měla jsem 3 roky) začala znovu chodit a lékaři si ťukali na čela.
Za co děkujete svým rodičům vy?
Bylo to velmi emotivní. Plakala jsem, křičela jsem do polštáře, ale velmi se mi ulevilo. Stačilo udělat toto cvičení párkrát a mě bylo moc fajn. Najednou jsem byla schopná s maminkou komunikovat normálně.
Přestalo mi vadit, jaká je.
Přestala jsem ji v duchu kritizovat. Když jsem s ní byla, tak jsem ji poslouchala a nehodnotila ji. Přijala jsem ji takovou, jaká je. Když jsem se pak vrátila zpět do České republiky, viděla jsem na ní obrovskou změnu.
Když jsem ji do toho netlačila, tak se najednou začala měnit. Podporovala jsem ji v tom. Říkala jí, jak je to super, že se začala hledat. Jak je silná žena a určitě to zvládne. Povídala jsem jí, že to není jednoduchá cesta, ale rozhodně šťastnější.
Vidím každým dnem, jaké dělá veliké pokroky
Moc mi děkuje za to, že jsem ji ukázala tuhle cestu a já jsem za to nesmírně vděčná. Jsem na ni hrdá. Všechno, co ji říkám a snažím se ji motivovat, se mi vrací v mnohem větší míře. A tohle je přesně to, pro co se dá žít. Když vidíte, jak kladně ovlivňujete ostatní lidi. Jen tím, jací jste.
Doufám, že i vás moje články budou ovlivňovat. Jsem nesmírně ráda za to, že se s vámi můžu o své zkušenosti podělit a budu ráda za jakoukoli reakci.
Jste úžasní lidé. Vždy si to pamatujte.
Lucie Keprdová
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
- Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
- Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
- Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018
Nejlepší dárek pro maminku ke Dni matek
V tomto článku najdeš tip na skvělý dárek pro maminku ke Dni…
Dakujem velmi pekne za tento clanok, toto teraz potrebujem :) Piste dalej
Moje matka je psychopatka…slepě milovala mého bratra a miluje ho dodnes…já jsem byla Popelka, sousedky mě litovaly, spávala jsem na schodech…ve škole šikana, žádní přátelé, diagnóza hostilita k dítěti- obětní beránek, pravděpodobná hraniční porucha, částečný Asperger. Ve čtyřiceti jsem se zhroutila, 15 let docházím k psychologům, jsem jak štěně zkopané a vyhozené na déšť.
Jak lze žít ve světě, kde se tohle děje? Už nezvládám práci, úzkosti…a je toho mnoho dalšího.
Odpusťme rodičům, jistě.
Mně vadí, že se toto děje, jakkoli chápu, že je holt někdo nelidský psychopat, nežije se mi líp. Není to o nenávisti, je to o obrovské nespravedlnosti, tu zvládám špatně…
Moje matka je prostě jen zrůda, ano já ji chápu. Netrápím se kvůli ní, ale špatně se mi přijímají následky mé “ výchovy“.
zdravím všechny a připojuji komentář k tomuto skutečně nelehkému tématu. rozhodně jsem si neprožila takové hrůzy jako Katka, se kterou hluboce soucítím – a se všemi dětmi týranými, zneužívanými, ničenými. moje dětství bylo v pohodě- prostě jen „bez lásky“. bylo o takovém tom obyčejném ponižování, kritice, ultimátech, nepozornosti, ponižování, zlehčování emocí a názorů, vybíjení nálad ze strany mámy a nezájmu ze strany táty. až ted, když mám sama miminko, pro které moje srdce hoří a dělám vše pro to, abych se naučila dát bezpodmínečnou lásku (a mám strach, abych to zvládla a nepředala staré vzorce), si začínám uvědomovat své emoce do hloubky a jak moc jsem takovou výchovou poznamenaná. to, že vlastně rodiče mám ráda jen tak nějak z pocitu morálního závazku – ale doopravdy ráda je vlastně moc nemám a je těžké si to přiznat. jsou to pro mne lidé, které bych si nikdy nevybrala za blízké přátele – dodneška jsem terčem neutuchající kritiky, citového vydírání, nátlaku, pomluv a zesměšňování, a každé setkání s nimi je pro mne nesmírně náročné. a nejhorší na tom všem je, že bych jim strašně ráda odpustila; hlavou VÍM, že dělali vše jak nejlépe uměli a že prostě jiní nebudou a chápu je, ale uvnitř odpustit nemůžu, srdce mého vnitřního dítěte je prostě zamčené. Srdce dítěte, které od raného věku trpí depresemi, prošlo drogovou závislostí, má nízké sebevědomí a nikomu nikdy nedokáže říct NE, protože touží po lásce a ocenění i za cenu absolutního vyhoření a sebedestrukce. Jsem šťastná, že se mi podařilo stát se maminkou – a zároveň cítím, že i pro svojí maminku jsem byla takhle důležitá, o to je pro mne ale těžší vstřebat ten rozpor v jejím chování a tvrdé výchově bez lásky. doufám, že to odpuštění jednou dokážu prožít, cítím, že je to důležité – kvůli sobě i své malinké holčičce. ale úplně chápu, že je pro mnohé z nás těžké či spíš nemožné se do toho donutit – každé vnitřní dítě potřebuje svůj čas pro své emoce, bez nátlaku. moje vnitřní dítě si ted zrovna znovu odžívá všechna ta zranění, ústrky, nepochopitelně krutá slova a nespravedlivé rány a zatvrzele odmítá přijít blíž a „mávnutím proutku“ velkoryse odpustit. nevím, co s tím, v duchu ho prostě objímám a nenaléhám, jen s ním jsem. proto přeju všem zraněným dětem bez rozdílu tolik času a lásky, kolik jen potřebují – aby se jejich duši vrátila křídla a uzdravila se. a věřím, že to odpuštění nakonec přijde v podobě lásky k sobě, té skutečné – bezpodmínečné
all the technical KINGDOM777 solutions and staff we need for 에볼루션 카지노 operators who provide world