Blog / Co znají děti už ve školce a my zapomínáme?

Co je v životě nejdůležitější? Zeptejte se svých dětí a Roberta Fulghuma… Děti jsou pro mě velcí učitelé a vnímám je jako velmi moudré duše. Spousta lidí si myslí, že děti nemají dost rozumu a ještě toho o životě mnoho neví.

Nemyslím si to! Právě naopak! Čím víc času s dětmi trávím, tím víc se přesvědčuji, že o životě ví víc než mnozí dospělí. Ano, možná neznají historická fakta, možná se teprve učí, jak svět kolem nás funguje a potřebují nejprve najít cestu, aby se v něm aspoň trošku vyznaly. To je ale ve své podstatě úkol na celý život pro nás všechny.

Věřím však, že to, co je opravdu důležité, děti přirozeně ví. A mohly by dávat lekce nám, těm chytrým dospělým. Vlastně už to dávno dělají. To díky mému čtyřletému synovci Šimonkovi se vracím k podstatě sebe sama a dochází mi, že on na úplném začátku svého života a v jeho prvních pár letech umí a zná to, co někteří z nás pod tíhou toho „děsně dospěláckého života“ někdy zapomínají.

 

uzdravující síla mateřství

Jedinečný transformační program pro ženy.
Máš možnost přepsat to, jak jsi byla vychovávána, uzdravit bolesti z minulosti a přinést změnu pro sebe i pro celou rodovou linii. Více tady >>>

 

Inspirací k tomuto článku se mi stala kniha Roberta Fulghuma Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Co děti ví a umí a my možná za nimi trochu pokulháváme?

 

O všechno se rozděl

Člověk na světě nežije sám, přestože se tak často chová. Hromadíme majetky a peníze a kdoví proč si myslíme, že čím víc budeme mít, tím šťastnějšími se staneme. Že tím pohodovější život budeme žít. To však platí jenom z části.robert fulghum

Eckhart Tolle řekl:

„Pakliže máte pocit, že se Vám něčeho nedostává, neprodleně to poskytněte prvnímu, koho potkáte.“

Mám tuhle myšlenku moc ráda a dá se dle mého názoru pochopit hned několika způsoby.

Většina dětí se umí přirozeně dělit. O hračky, o sladkosti, o cokoli. Ano, není na škodu v nich tuto kvalitu posilovat – třeba tím, že jim ukážeme a řekneme, že je v pořádku, když se rozdělí s kamarády. Ale myslím, že ji v sobě přirozeně mají ukrytou. Jejich cílem není syslit si něco jen pro sebe, protože jsou čisté, mají důvěru v lidi a nepřipadají si ohrožené myšlenkou: Nojo, ale co když toho Pepík bude mít víc než já? Co když bude mít lepší bonbon? Prostě jenom jsou a dávají. Bonbony, své srdce, svou lásku. A nedělají to zištně, ale s radostí, a důvěrou. Tam někde v dušičce ví, že člověk nikdy nezchudne dáváním. A teď opravdu nemluvím o penězích.

 

Hraj fér

Děti ze své nejhlubší podstaty nejsou stavěné na podrazy. Důvěřují dospělým a nikdy by je nenapadlo, že je chce někdo ošidit, obrat, poškodit. To až v průběhu času a nasbíraných zkušeností se stáváme ostražitými, když někdo něco dělá a něco říká. Přemýšlíme, jak to asi myslel a nezřídka nás i napadne, že s námi někdo nejedná poctivě. Anebo – přemýšlíme, jak bychom my sami obelstili druhého, když po něčem toužíme. Tak aby to pro nás bylo výhodné a vítězné tažení. Děti nemají potřebu podržet svým malým kamarádům nohy. Hrají čistě, férově a bez faulů na protihráče. Nenechme si namluvit, že je v pořádku, aby se faleš a podvody stávaly naší normou.

 

Vracej věci tam, kde jsi je našel a Uklízej po sobě

Nejen, že se takto děti učí udržovat pořádek ve fyzickém prostoru, ale – a to je mnohem důležitější – také pořádek v jejich vlastní mysli. Protože jak víme, přílišný chaos a nesoulad v bytě, má obrovský vliv i na to, jak se cítíme uvnitř. A děti nemají zahlcenou mysl zbytečnými strachy, pochybnostmi nebo obavami z toho, co bude. Mají ve své duši uklizeno stejně jako v pokojíčku. Vládne u nich rovnováha a harmonie. Jsou. Věří. Žijí. Mají v životě jasná pravidla a svůj vnitřní řád. Minimálně do okamžiku, kdy jim my dospělí nenasypeme doprostřed hromadu kostek, pastelek, plyšáků a řekneme – Tak! A teď si s tím nepořádkem (v hlavě) musíš nějak poradit. A to jim úplně stačí.

 

Když někomu ublížíš, řekni promiň

Kolik vztahů a přátelství se už rozpadlo jen proto, že spolu lidi nedokázali mluvit? Jen proto, že někdo neuměl utišit svoje EGO a říct promiň, když druhého ranil. Často raději hledáme vinu na tom druhém, čekáme, že přijde a bude tím, kdo se náš vztah bude snažit zachránit. Přestože jsme možná na tahu my, velmi často předpokládáme, že „se vlastně nic nestalo“ a zlehčujeme svou chybu, svůj přešlap. Čas plyne a my se tak zbytečně ochuzujeme o krásné chvíle se svými milovanými, protože jsme slova jako PROMIŇ A DĚKUJI vyřadili ze svého slovníku. A přitom jsou to přece ta kouzelná slovíčka (pamatujete?), která rozehřívají ledy a vedou k zázrakům.

 

Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku – všichni umřou. My také.

Neradi slyšíme a přemýšlíme o tom, že to pro nás tady jednou skončí. Nechceme, aby umírali ti, které milujeme a nedělá nám dobře, když jsme tak blízko konfrontovaní se svou vlastní smrtelností. Nejraději bychom před tím uchránili i (své) děti.

zlatá rybka

S mým synovcem Šimonkem o smrti mluvíme. Ne se strachem a zoufalstvím, ale upřímně a přirozeně. Ví, že nám umřela fenka Bekynka, kterou měl rád, protože byla už stará a nemocná a teď se na něj dívá z nebe. Ví, že i když tady Bekynka fyzicky není, je v pořádku si na ni vzpomenout s radostí a láskou. A ví taky, že jednou přijde den, kdy my všichni umřeme a za 200 let už tady nebudeme (i když vzhledem k tomu, že mi stále vypráví, že tělíčko jednou umře, ale dušička se vrátí zpátky a že i my dva jsme se už jednou někde domluvili, že se sem spolu znova narodíme a budeme se o sebe starat, myslím, že za těch 200 let tady možná opět budeme).

Ano, možná ve svých 4 letech ještě nezažil pohřeb ani sílu těch emocí, kdy mu někdo blízký po smrti chybí. Ale smrti se nebojí, protože svou pozornost cílí k ŽIVOTU. Žije opravdově, skutečně a naplno. A když se tohle znova naučíme i my, smrt pro nás vůbec nemusí být strašákem. Často se chováme, jako bychom měli nekonečně mnoho času. Ale není to pravda! Na nás jen je využít jej nejlépe, jak umíme. Ať už nás tu čeká dalších 70 let nebo třeba jen dnešní den.

 

Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře

Někdy stačí maličkost, abychom se cítili lépe. A tento bod mi připomněl nedávnou příhodu se Šimonkem: Když plakal, že je mu smutno po mamince, řekla jsem, že mu uvařím „kakajíčko“ a pak to bude určitě lepší… Když asi po týdnu bylo hodně, hodně smutno mně a nedokázala jsem před ním zadržet slzy, díval se mi do očí TAK HLUBOCE, až jsem najednou věděla, že rozumí VŠEMU. Řekl mi: Počkej, já ti něco dám, odešel do vedlejšího pokoje a přinesl mi svůj hrnek kakaa, co jsem mu uvařila chvíli předtím. NIKDY MU TOHLE NEZAPOMENU!! Skutečně pochopil víc, než všichni ti dospělí.

 

Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě

matka a dítěJe v pořádku, že v životě chceme poznat nová místa, nové lidi a příležitosti. Je v pořádku růst a posouvat si vlastní hranice. Ať už se ale během života ocitneme kdekoli, nezapomínejme, prosím, že všichni jsme lidé a můžeme se vzájemně podpořit, podržet, požádat o pomoc. Vzpomeňme, jak se dokážeme LIDSKY semknout, když o něco jde – při povodních, tragédiích.  Když jsme v nesnázích, vždy bude někdo, kdo nám pomůže a udělá to rád. Možná se tak k sobě ne vždy chováme, ale jsme vlastně tým! A jeden vedle druhého se podílíme na tom, jak vypadá náš svět! Buďme k sobě laskaví a láskyplní, mějme důvěru v sebe, v lidi, v obyčejnou lidskou slušnost. Každý se někdy potřebuje někoho chytit za ruku! Buďme tu spolu a při sobě.

 

Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj

Najít rovnováhu v dnešním bláznivém světě se může zdát nemožné. Přesto jsem bytostně přesvědčená, že právě to je klíčem ke spokojenému životu. Nikoli pracovat 20 hodin denně a slovo odpočinek znát jen z doslechu. K tomu, aby byl náš život šťastný, pestrý a naplněný, je třeba občas blbnout, smát se, tvořit, pracovat, ale i jen tak se dětsky radovat a dělat jakoukoli činnost, která nám „dobíjí baterky“. Radujete se někdy jako děti? Tančíte? Zpíváte? Malujete? Že ne? Zkuste to a uvidíte, jak se váš život rozjasní.

 

Každý den si odpoledne zdřímni

Někdy máme pocit, že jsme snad nepřemožitelní Supermani. Že když nebudeme den co den uhánět za lepšími výkony a splněnými úkoly, selžeme. A v tom všem spěchu si málokdy najdeme prostor na odpočinek, na zregenerování sil. Spánek a relaxace je životně důležitá pro to, abychom byli nejen šťastní, ale i výkonní a kreativní. Odpočinek posiluje tělo i duši. Děti by nám mohly vyprávět, co zmůže takový odpolední šlofíček.

 

Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku – kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví

Dodnes nechápu, jak je možné, že se ze dvou buněk může během devíti měsíců vyvinout v bříšku miminko, lidská bytost. Jak je možné, že ten maličký tvoreček, který na začátku neumí téměř nic, se během jednoho roku naučí chodit, mluvit, základně se na světě zorientovat. Není to snad pro nás všechny dostatečná inspirace, že také můžeme během relativně krátké doby dokázat velké věci? Nepřestává mě fascinovat, co všechno dokáže EFT, když pracuji s klienty. Nebo to, jak dokonalá je příroda, když vidím všechny ty stromy, kytky, noční oblohu. Nepřipusťme, aby nám tyto zázraky zevšedněly. Život sám je zázrak. Můžeme nad ním žasnout, inspirovat se, růst. Tak to dělejme, dokud jsme tady!

 

A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil – největší slovo ze všech – DÍVEJ SE

Vidíš všude kolem tu nekončící nádheru? Co když život opravdu není o tom mít 150 titulů a víc peněz než soused? Co když vše důležité jsme věděli už v době, kdy jsme chodili do školky? A co když máme vlastně ohromné štěstí, že nás (naše) děti mohou zase naučit, co znamená ŽÍT…? Začneme je pozorovat a následovat?

  
 
 

monika navratilovaMonika Navrátilová

Terapeut energetické psychologie & EFT,  Průvodce na cestě k vašemu šťastnějšímu, zdravějšímu a spokojenějšímu životu a zapálená kartářka. Věřím, že sny se plní… když jim uvěříte a jdete jim naproti.

Web: www.odvaz-se.cz

FB: https://www.facebook.com/OdvazSe/

Další články v kategorii

Inspirace Rodičovství Vaše příběhy
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.