Blog / Co všechno se dá prožít za jediný rok?

Před Vánocemi jsem se rozhodla, že si protřídím fotky za poslední rok. Hezky si je rozdělím do složek a některé si pak nechám vyvovat do fotoalba. Jak jsem ty stovky, možná tisíce fotek procházela, žasla jsem! Žasla jsem, dojímala se a pociťovala velkou vděčnost za to všechno, co jsem v roce 2015 prožila. A že toho bylo!

Když jsem si pak listovala hotovým fotoalbem, napadlo mě, že by bylo super mít ty nejdůležitější okamžiky i napsané. Baví mě se občas ohlídnout zpátky. Člověk tak vidí své životní posuny, které může ocenit, vidí chyby a přešlapy, kterých se dopustil, ze kterých se může poučit a jít dál. A když je navíc i sdílí, může tím inspirovat i další lidi 🙂

 

Rok 2015 pro mě začal velkým dobrodružstvím, Afrikou…

Hned po Vánocích jsme s mým mužem Davidem odjeli do Afriky, do Keni na safari, kde jsme strávili Silvestra a část ledna. Vzpomínám si, jak mi vyhrkly slzy, když jsem první den uviděla v buši žirafu. Jen tak se spokojeně procházela přírodou, žádné mříže, žádní ošetřovatelé.

V africké přírodě, obklopena divokými zvířaty a neuvěřitelným klidem a mírem, jsem si uvědomila, jak je pro mě spojení s přírodou důležité a proč odmalička miluju zvířata a bytí s nimi. Zprostředkovávají mi právě ten neuvěřitelný klid a mír. Spojení se sebou!

To samé spojení mi přinesla o pár týdnů později i poušť ve Spojených arabských emirátech. Doslova mě šokovala. Vždycky jsem si myslela, že poušť je nudné místo, kde není nic kromě šíleného vedra. Ale když jsem si poprvé sedla do písku a rozhlédla se po tom „nic“, cítila jsem VŠECHNO!

Alice Kirš Afrika

O našem africkém dobrodružství si můžete přečíst celý deník a napište mi, jakým způsobem se nejlépe dostáváte do kontaktu se sebou právě vy? Jak cítíte, že se máte?

 

Můj táta chce umřít…

Od podzimu 2014 mám ve svém životě zase svého tátu, kterého jsem předtím 5 let neviděla a který se málem upil k smrti. Skončil v nemocnici a znovu jsme si k sobě našli cestu. Jeho stav byl hodně špatný, začal však znovu chodit, prošel absťákem, ale všem nám bylo jasné, že samostatného života už není schopný.

Tatínkovi jsem domluvila místo v brněnském soukromém domově důchodců, kam jsme ho v únoru přestěhovali. A začal kolotoč, spíš horská dráha.

 

Můj táta totiž už nechce žít! To byl fakt, který jsem musela přijmout. Nebylo to pro mě lehké, ale nakonec jsem se smířila s tím, že můj táta prostě nechce žít, nechce se sebou nic dělat, nechce do společnosti, nechce se dívat na televizi, na kterou se díval celý život, nechce chodit… chce prostě jen umřít.

S přijetím se mi ulevilo. Začala jsem to brát tak, jak to je. Přestala jsem se snažit tátu změnit, nějak napravit, opravit a právě v téhle situaci mi před Vánocemi poprvé za celý život sám od sebe řekl, že mě má rád. A já jemu.

1467235_10208703278845854_2160718956948044002_n

Už dávno jsem pochopila, že snažit se někoho změnit (byť v dobré víře) je jen plýtvání energií. Přijetí, to je ta cesta… Jen z přijetí může nastat nějaká změna. U mě nastalo smíření…

 

Zavirujeme Česko SEBELÁSKOU…

Na jaře se nám s Luckou Kolaříkovou, mou milovanou kamarádkou, podařila úžasná věc, vlastně hned několik.

Vydaly jsme její Učebnici sebelásky a během měsíce sebeláskou zavirovaly téměř 22.000 lidí, přesně tolik knih se rozletělo z tiskárny do světa. A taky jsme otevřely zbrusu novou online Školu sebelásky, kterou jsme potom v následujících 5 týdnech provedly 433 úžasných žen.

Já během Školy sebelásky hodně posílila svou Vnitřní Královnu a začala nosit poprvé v životě červenou rtěnku, se kterou jsem se taky poprvé v životě cítila naprosto skvěle ?

Jestli váš vztah k sobě samým trošku pohulhává, sebevědomí zamrzá a se svým tělem nejste tak úplně spokojená, pak je možná pro vás kurz Škola sebelásky tím spravým novoročním krokem. Nikdo na světě totiž ve vašem životě není důležitější než VY!

 

V nejšťastnější zemi světa k nejšťastnějšímu rozhodnutí…

14 denní cesta Bhutanem, nejšťastnější zemí světa, byla asi nejvíc spirituální cesta, jakou jsem kdy zažila. Napsala jsem o tom celý deník, který si zde můžete přečíst :).

V čem byla, ale pro mě naprosto nejzásadnější, v rozloučení s mým nenarozeným nechtěným miminkem, během soukromého buddhistického rituálu, kdy jsem cítila, že tahle duše je už opravdu pryč a já se vůbec poprvé otevřela přání přivést na svět dítě.

V Bhutanu

Tohle přání jsem pak ještě posílila v chrámu plodnosti Drupa Kinleyho, kde jsme s Davidem dostali od lamy požehnání a věštbu, že budeme mít chlapečka, i když to nebude hned ? Což se v průběhu roku potvrdilo (to, že to nebude hned :)), ještě jsem si musela v souvislosti s mateřstvím a miminkem pár cestiček vyšlapat…

 

První a druhá manželka na dovolené

To, že jsme v Bhutanu oba s Davidem dospěli k přání mít miminko, mělo možná souvislost i s dalšími pohyby v rodině. Navázaly jsme vztah s Davidovou první ženou Lucií, kdy ona jako první projevila iniciativu a já se přidala, protože jsem poprvé za celé ty roky měla pocit: „Ano, teď je ten čas.“ A to, že fakt byl ten čas, potvrdilo to, že z našeho prvního setkání vzešel nápad na společnou dovolenou v Thajsku. My dva, Lucie a Klárka (jejich dcerka).

A byl to můj nápad ? Sama na sebe jsem pak během dalších týdnů, které zbývaly do našeho odletu, nevěřícně koukala a ptala se sama sebe, zda to opravdu chci. Uvnitř mě něco jen s naprostým klidem odpovídalo: „ANO, bude to léčivé pro tebe a vztah k Lucii, pro Lucii a její vztah tobě i k Davidovi, pro Klárku a její vztah k nám všem, pro jejich rodiče, kteří jejich rozchod ještě ne úplně strávili.“

Můj vnitřní hlas, moje intuice se nespletla. Přes všechny ty počáteční strachy a ostych to bylo prostě krásný. Klárinka se hodně uvolnila do života, její rodiče myslím sebe navzájem hodně pochopili a věřím že i důvod, proč se jejich vztah rozpadl. Rodiny si vydechly a já jsem vděčná, že mám v životě další skvělou ženu, která je sice úplně jiná než já, ale která mě bere a respektuje takovou jaká jsem.

Thajsko

Když jsme se teď před Vánocema s Lucií potkaly, souhlasně jsme se shodly na tom, že jsme rády, že to takhle máme a že se nám povedlo vztahy navázat i poléčit.

Opravdu jsem vděčná, že naše sešívaná rodina konečně zažívá harmonii, klid, odpuštění, že začala láska proudit do všech jejích částí… možná to samé řešíte taky. Pak si zkuste odpovědět na otázku: Jaký vstřícný krok mohu udělat, aby se obě strany k sobě alespoň o kousek přiblížily?… A udělejte ho!

 

Mít svého rádce se vyplatí…

Už v červnu jsem se „náhodou“ dostala k neuvěřitelné ženě. Mladé vědmě, díky které jsem byla třeba právě na dovolenou v Thajsku s naší sešívanou rodinkou připravená. Věděla jsem, co může nastat. Pojmenovala si své strachy, vynesla je na světlo a možná právě díky tomu se žádný z nich nezmanifestoval.

V dalším půl roce jsem s Danielou řešila snad úplně všechno ? Od práce, přes zdraví, členy týmu, kamarády, rodinné příslušníky, svého koně, kočku, Davida, naše miminko, své budoucí spolupracovnice… prostě všechno, co jsem potřebovala.

Přijde mi to úplně fantastické mít takového svého rádce, který se na vás naladí, načte se do vašeho prostoru a dokáže naprosto dokonale popsat, co se děje uvnitř vás, uvnitř druhých lidí, věcí, zvířat, ale třeba i peněz či projektů.

Jedno velké téma a kapitolu, kterou jsem s Danielou otevřela, byl můj kůň, moje kobylka Lola. V červnu se mi s ní stal totiž už druhý úraz. Podruhé jsem si zlomila prst, ten stejný, jen na opačné ruce a tentokrát to dopadlo dobře – neskončilo to operací, „jen“ dlahou. A příčina? To, co jsem vlastně vnitřně cítila.

Jsem teď v období, kdy se i s laděním na miminko a mateřskou fázi přirozeně zjemňuju a uvolňuju, v tom se cítím dobře. Což by se s koníčkem nevylučovalo, pokud bych ho chodila jen mazlit, hladit, hřebelcovat, krmit a povídat si s ním… Jenže já s koněm pracovala. Vychovávala ho i sebe a s půl tunovým zvířetem to není zrovna čajový dýchánek o páté.

Když nevedete vy, vede kůň, známá pravda. A tak jsem vedla, aspoň se o to snažila, ale evidentně mi to moc nesloužilo, když mě to stálo dvě lekce zlomených prstů od mé krásné kobylky. I drsné a nevlídné prostředí kolem koní mě vyčerpávalo, absence naladěných lidí… no, prostě takhle to pro mě teď nefunguje, potřebuju pauzu, změnu.

Jakmile jsem si tohle uvědomila, obrovsky se mi ulevilo. Původně jsem chtěla kobylku prodat, ale nakonec jsem se domluvila s holkama od koní, co se přátelíme, že se mi o Lolu budou starat a já si můžu dát pauzu, jakou budu potřebovat. A tak pauzuju a cítím to jako správný, úlevný krok pro nás obě…

 

Ženská letní setkání s baby-boomem…

Na konci nádherně teplých prázdnin jsme se u nás sešly s ženami, lektorkami, které jsem přizvala do nového projektu. Vize, která mi přišla v Bhutánu. Vznikla Škola ženy, která startuje v lednu 2016 a jejím cílem je provést během jednoho roku ženy zásadními tématy v životě ženy a vedle toho vytvořit přátelskou komunitu, která se bude podporovat a propojovat i v budoucnosti. Škola se nám hezky plní a já se moc na tohle nové dítko projektu Ženy ženám těším!

Setkání lektorek Školy ženy

Naše setkání však nebylo ani trochu pracovní ? Dvě z žen přijely totiž v podobě „dva v jednom“ a tak jsme si celý den povídaly jak jinak než o miminkách a mateřských radostech i starostech. Pro mě to bylo nádherné setkání, při kterém jsem cítila, že jsem připravená být mámou, i přes všechny mé strachy a obavy. Tohle setkání odstartovalo neuvěřitelný baby-boom v mém okolí ? Za poslední měsíce jsem potkala tolik těhotných žen, tolik miminek, jako nikdy předtím. Prostě miminko je v prostoru, to je jasné!

 

Měsíc na Hawaii vás změní

Na Hawaii jsem odjela s jediným záměrem a vizí: ještě více se napojit na svou ženskou energii a pustit kontrolu, pustit se větve, jak říká s oblibou můj muž. Ukázalo se, že jsem odjela pustit hlavně své STRACHY.

Před Hawaií jsem totiž pociťovala velkou vyčerpanost v jeho firmě a i když mi říkal, abych z ní odešla, že je to v pořádku, že se o všechno, i o nás, postará, bála jsem se. Vždyť náš vztah vznikl tím, že jsme spolu začali pracovat. Pracujeme spolu celých 8 let, co se známe. Co by se stalo, kdybychom přestali? Bála jsem se o tom jen přemýšlet, i když jsem někde uvnitř věděla, že takhle to dál nefunguje

Hodně podobnou obavu jsem řešila i v souvislosti s miminkem. Jsme s Davidem na sebe tolik zvyklí, být spolu, mít velkou intimitu, do které najednou vstoupí dítě. Jak to zvládneme? Nerozdělí nás to? Bála jsem se, i když jsem někde uvnitř věděla, že mít dítě je teď to nejlepší, co pro sebe a náš vztah můžeme udělat…

Třetí obavu, kterou jsem si pojmenovala na Hawaii, byl strach podělit se o Ženy ženám s někým dalším. Strach a přitom velké přání: mít silný a kvalitní tým lidí, který Ženy ženám bude dál úspěšně rozvíjet, starat se o něj, pečovat, jako o vlastní podnikání, i za předpokladu, že já tam zrovna nebudu.

Z Hawaii jsem se, po měsíci koupání v čisté ženské energii, vrátila domů. A teď to zkrátím ? V následujících týdnech jsem odešla z Davidovy firmy a co se stalo? Nic hrozného ? Naopak: David je teď ve své síle víc než kdy dřív a na náš vztah to nemělo absolutně žádný negativní vliv (spíš pozitivní, jak jsem se zjemnila a on zdrsněl, víc to mezi námi jiskří :)). Hodně se mi ulevilo, tím, že jsem pustila různé zodpovědnosti, starosti… často hodně pseudo-zodpovědnosti a starosti.

Hawaii

Taky mě opustily strachy a obavy z miminka. Otevřeně jsem o nich Davidovi řekla a oba jsme se shodli na tom, že za těch osm let jsme toho společně zvládli tolik, že vlastně nevidíme důvod, proč bysme neměli zvládnout něco tak krásného jako naše vlastní dítě.

A tým? Otevřela jsem se nové formě spolupráce, rozhodla jsem se mít v týmu opravdu kvalitní lidi a tak jsem s pozdním podzimem vyhlásila výběrová řízení, ve kterých jsem si nakonec vybrala dvě skvělé ženy. Naše spolupráce je teprve v plenkách, ale já cítím, že to byl ten správný krok k něčemu fakt velkému!

Zkuste si pojmenovat své největší strachy a ideálně je někomu upřímně posdílejte, uvidíte, jak hned budou menší 🙂

 

Lekce o penězích

V samém konci roku jsem si ještě dala do pořádku svůj vztah k penězům na boží akci Milionaire Mind Intensive v Londýně, která pro mě byla hodně life-changing. Napsala jsem o tom samostatný článek. Tady je >>>

 

Vánoce s vykročením z komfortní zóny

Jeden den jsem si tak seděla na Hawaii na pláži, když v tom mi přiletěla do hlavy myšlenka: „Bylo by super strávit letošní Vánoce s Davidovými rodiči.“ A mám pocit, že tohle byla právě intuice, o které jsem psala v tomto článku. Intuice, která vás v životě vede tím správným směrem, k těm správným věcem.

A tak jsme Vánoce strávili s tchánem a tchýní ve čtyřech. Já vystoupila ze své komfortní zóny a nabídla neeticky tchánovi tykání. Byl trošku zaskočený, ale klaplo to! A myslím, že byl i rád. S tchýní si tykáme už dva roky a teď je to konečně hezky pěkně vyrovnané. Vánoce jsme si moc užili.

A to je konec bilancování nad rokem 2015! Jsem za něj a za všechno, co jsem prožila: to s nálepkou „dobré“ i to s nálepkou „špatné“, vděčná a ráda, protože bez toho všeho bych nebyla tam, kde jsem teď a nebyla tou, kterou jsem, a tu MÁM FAKT MOC RÁDA ?

 

Happy New Year

Jaký bude rok 2016. Pár přání mám a zhmotnila jsem je do své jantry, vision boardu, tak koukněte, jestli vás to zajímá (mám k ní i video). A klidně se inspirujte a udělejte si vlastní.

Jantra 2016

 

K bilanci loňského roku můžete použít třeba Boží zrcadlo.

 

Užijte si rok 2016 naplno a mějte se rádi (sami sebe i druhé)!

– Alice

Další články v kategorii

Inspirace
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.