Blog / 5 základů extatického života

„Extatický život“ je nesmírně individuální záležitost a v žádném případě se nechystám diktovat žádná životní pravidla. Toto je jakýsi výňatek mých osobních zkušeností, které jsem získala na své vlastní cestě hledání toho, jak můžu prožitků extáze nejen občas dosahovat, ale i trvale udržovat a kontinuálně prožívat ve svých každodenních strastech a radostech.

Věřím, že alespoň některé z nich budou určitě platit i pro některé z vás,
a tedy nabízím jako potenciální inspiraci – moje základy extatického života:

 

Úcta k sobě

Extáze začíná u úcty – především k sobě, svému tělu, svým potřebám, svým náladám…

Často se umíme postarat o všechny okolo, ale zapomínáme na své vlastní potřeby a rychle se vyčerpáváme. Sebe-úcta začíná u sebe-péče a pečovat nejdřív o sebe je často to úplně nejtěžší pro moderní ženu. Může to znít sobecky, ale z prázdného poháru stejně nic nezalijeme a tedy věřím, že dávat si dost času pro odpočinek, pro radost, jen tak proto, abych mohla chvíli dělat jen to, co mě naplňuje, je nezbytné.

5 základů extatického života

Sem samozřejmě patří i to, že se nikdy nenutím do intimního kontaktu, když se mi nechce. Odcházím od lidí, kteří mě vyčerpávají. Jím to, co mě vyživuje. Zbytečně se nepřetěžuji a to obzvlášť v období menstruace… a obecně – dávám svým vlastním potřebám vysokou prioritu.

To neznamená být nezodpovědná nebo kašlat na ostatní, ale je k tomu potřeba udržovat zdravé hranice a umět občas s láskou říct „ne“ tomu, co mi již neslouží. Ono totiž „ne“ tomu co nechci, je zároveň „ano“ něčemu jinému – tomu lepšímu, na co se tím pádem vytvořil prostor. A myslím si, že extáze začíná právě u toho, že sama sobě začínám častěji říkat „ANO“.

 

Sestry

Často intimní partner je ten, po kterém chceme, aby splňoval tisíc a půl rolí (terapeut, milenec, kamarádka atd atd) – a frustruje nás, že ne všechny tyto role je schopen naplnit… stále něco „chybí“. To, co chybí nejčastěji, je totiž opora, péče a porozumění od blízkých žen, kterým já říkám „sestry“.

Podpůrné ženské vztahy jsou pro mě osobně úplně největším pokladem, který mám. Jsou to místa, kde můžu získat nejen podporu a porozumění, ale i láskyplný vyživující (nesexuální) dotek, pocit sounáležitosti a pro mě tak důležité potvrzení toho, že patřím do komunity, že „nejsem sama“.

Samosřejmě sestry jsou jako drahokamy – musí se občas dlouho hledat a potom je o ně potřeba dobře pečovat. Avšak jejich hodnota se s časem jen zvyšuje. Ve společnosti, která vychovává dívky, aby neustále soutěžily (nejčastěji o muže), může být občas těžké začít důvěřovat zrovna ženám.

Moje zkušenost je však taková, že když se to podaří, stojí to za veškerou snahu. Věřím totiž, že jen ženské srdce plně pochopí, skrze svoji vlastní živou zkušenost, některé ryze ženské strasti (menstruační nálady, vlny porodních kontrakcí)… a pokud si tuto výživu dovolíme čerpat tam, odkud přirozeně plyne – tedy z ženských slov a rukou – začneme méně tlačit na své intimní vztahy, protože nalezneme konečně plnost a podporu, kterou mohou dopřát doopravdy jen skutečné sestry.

5 základů extatického života

 

Vnitřní autorita

Co je moje vášeň? Jaké jsou moje zdroje extáze a radosti? Co je mojí unikátní životní cestou? To mi neřekne žádná příručka, knížka, církev, máma, škola, kamarádka ani lektorka… Pokud budu mít štěstí, potkám lidi, kteří mi dopřejí příležitosti, jak si to objevit sama.

Zacítit svou skutečnou pravdu můžu totiž jen v sobě, jelikož se bude lišit pro každou z nás. To, co je pro mě extáze, pro další ženu může být vězení… A přesně proto se musíme odnaučit tolik spoléhat na pytel externích zdrojů informací a návodu na to „Jak mám žít / co mám být“ a začít nacházet a naslouchat svoji vlastní vnitřní autoritu.

To, co je správné pro mě, totiž nakonec budu vědět jen já a čím víc si budu schopna důvěřovat, tím snáz a rychleji budu nacházet ty nejkratší cesty ke své extázi. A pokud jsem ztracena úplně, mohu se obrátit na své blízké ženy (viz bod 2. Sestry), aby mi pomohly znovu zacítit a zkalibrovat vlastní kompas.

Následování vlastní cesty je občas odvážný počin a vyžaduje velkou míru autenticity a pravdivosti, především vůči sobě. Ale ono totiž si nalhat extázi nejde.

 

Nejen „co“ ale „JAK“

Cokoli, pokud to dělám naplno, se může stát „cestou“. Barbara Carellas

V dnešním světě nejčastěji měříme CO a KOLIK, ale podstatně méně se věnujeme tomu, JAK nebo JAKÉ to bylo. Od nekvalitních jedovatých plastů, po nekvalitní instantní kávu a ještě méně kvalitní instantní sex, často v honbě za tím, ať je toho co nejvíce, máme sice plnou krabici plastových hraček, ale žádnou radost.

„Víc, víc, víc – už ani nevím co!“ – je totiž často jen nevědomé volání po hloubce… ne víc, ale kvalitnější, plnější, chutnější. Přestat se snažit toho dělat TOLIK, ale dělat to s větší hloubkou…

5 základů extatického života

 

Místo plné krabice čínských šmejdů, koupit si jednu kvalitní dřevěnou ručně vyrobenou hračku a hlavně potom si dopřát čas a dobrou společnost, abych si ji mohla fakt užít. Milovat se – pomaleji, bez scénáře a prožívat každý okamžik. Dívat se do očí tomu, s kým mluvím. Zastavit se, abych si užila vůni jarních kvetoucích stromů. Přestat tak rychle sprintovat „tam někam dopředu“ a rozhlédnout se kolem.

Pokud něco dělám – zkusím do toho dát všechno a hlavně tomu dám svoji plnou pozornost. Potom totiž CO a KOLIK se vůbec nemusí měnit ani zvyšovat, ale kvalita prožitku, radosti a extatické jiskry v životě se znásobí desetkrát a dodají smysluplnou hloubku i těm naprosto „každodenním“ prožitkům.

 

TEĎ…

Odkládání na dobu neurčitou je jedna z nejvtipnějších lidských vlastností. Rády žijeme v iluzi, že vždy bude nějaké „potom“. Buď to udělám teď a nebo přijmu to, že to možná neudělám vůbec. Potřebuji se omluvit – teď! Chci začít projekt – teď je nejlepší čas! Cítím impuls políbit muže, který stojí vedle mě u řeky a vnitřně řeším „jestli, možná, jednou, něco budeme spolu“ – TEĎ!

Určitě teď je ten nejlepší čas. Než se za sekundu otočí pryč. A ten okamžik zmizí! Třeba fakt navždy. Je v pořádku nepolíbit, akorát potom nevytvářet si kolem toho iluzi že „příště“, „zítra“, „až budou ideální podmínky“… Ideální totiž nebudou nikdy – a pokud úžasně nedokonalý život nabízí příležitost zrovna v tomto okamžiku – to asi znamená, že je právě ten dokonalý.

Vybírat si samozřejmě, dobře prioritizovat, co má cenu, co fakt chci, co mi slouží… ale pokud jsem se fakt rozhodla že ANO, tak si přestat hrát na schovávanou s časem a udělat to TEĎ – dokud impuls je ještě čerstvý, dokud existuje příležitost… protože zítra už tam nemusí být ani muž, ani řeka… ani já.

 

To jsou moje základy – zkuste je, jsem zvědavá, co s vámi udělají!

… a nebo to všechno udělejte úplně jinak! 🙂

 

Lilia KhousnoutdinovaMgr. Lilia Khousnoutdinova
Vystudovala politologii a historii na univerzitě v Oxfordu a Gender & Development na London School of Economics. Dnes vede projekt Cesta Extaze a provází ženy na cestě k pochopení a uctění svého těla a jeho cyklů ve všech fázích reprodukčního života, a extatického žití pomocí přednášek, prožitkových seminářů a poznávacích zájezdů.

Jako dula a akreditovaná učitelka Active Birth vede kurzy předporodní přípravy a doprovází ženy u porodu. Je autorkou několika knih a provokativní kolekce šperků. Spoluzakladatelka prvního výcviku kněžek / ceremonialistek v ČR, kde se zaměřuje na rozvíjení ženského potenciálu a návrat přechodových rituálů.

Studovala po světě zejména u Michel Odenta, Janet Balaskas, Davida Deidy, Sarah Buckley, Penny Simkin, Kathy Jones, Eleny Tonetti a Lynnei Shrief, a neustále se dále vzdělává.

Pravidelně provází ženy i muže na cestách po posvátných pohanských místech v Anglii, ve Francii a nově i v Asii. Jejími semináři za posledních 6 let prošlo přes 3000 žen. Dnes žije převážně v indickém Dillí, odkud cestuje střídavě do Bhútánu a Evropy.

www.lilia.cz   /   www.zenskepribehy.cz    /   www.cestaextaze.cz

 

Mýáty a mysteria ženského těla

Další články v kategorii

Inspirace Sebeláska Ženské kruhy a rituály
Přidejte se do diskuze
  1. apolena napsal:

    Dobrý den, škola se mi líbí, ale tohle je mi proti srsti.

    četla jsem nedávno článek autorky, kterak popisuje, jak opustila svého čtyřletého syna, navštěvuje jej občas o víkendech…sama cestuje po světě a učí ženy extatickému životu tady a ted.

    vyvolalo to vášnivou diskusi

    Jsem taky matka a toto nikdy nepochopím. tomu dítěti šíleně ubližuje, žádná chůva, lesní škola to nenahradí, když tam není celé týdny…….

    at je to skryto pod sebe – lásky lží sebevíc, to dítě je navždy poškozené – chytrou, vzdělanou matkou, která jej nechala někde o samotě. ani babička takové odcizení nenahradí…ubohé dítě

    vždyt často pro tak malé dítě stačí čtrnáct dní, tři týdny…a toto jsou měsíce, a bude mít zničený život, citové opuštění

    přijde mi to celé jako pokrytectví, na jednu stranu extáze a přehnaná sobeckost, na druhou stranu ubohé opuštěné dítě…

    když někoho zvete do školy, tak se podívejte jak sám žije….tohle je škola pro ženy? ….

    já teda se osobně nechci nechat učit a ani poučovat od někoho, kdo odstavil dítě..

    bože to je šílené, možná proto, že ještě nemáte děti, tak to ani nevidíte…

    je to jako kdyby hitler učil o lásce k židům a vůbec k životu….

    přijde mi to celé uhozené, přeháním samozřejmě,

    ale toto je fakt nechutné.

    • Katka Svobodová napsal:

      Přeposlala jsem váš komentář autorce – zde krátká odpověď:

      Ano, ten článek, o kterém mluvíte, vyvolal diskuzi a byl hodně kontroverzní, coz jsem tehdy nečekala.

      Záměrem článku o mateřství bylo nabourat stereotyp „dokonalé matky, která zároveň všechno stíhá…“ tím, že jsem se přiznala k tomu, že dokonalá matka nejsem a jak to doopravdy funguje u mne.
      Nestydím se za to, že moje volby jsou jaké jsou… a respektuji, že jiné ženy to volí jinak. Ale můžete v tom vidět cokoliv chcete, samozřejmě. <3

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.